V uměleckém světě mě vždycky fascinovaly především cyklické soubory děl. Pieter Brueghel a malířský soubor s názvem Měsíce. Benedeto Antelami a 12 figurálních soch symbolizujících kalendář v katedrále v Parmě. Michelangelovy alegorie denní doby z náhrobku Medicejských. Malířský cyklus ročních období od Arcimbolda nebo stejné téma zpracované Alfonsem Muchou…
Ať už šlo o denní doby, roční doby, fáze měsíce nebo jiné cyklicky se opakující téma, připadalo mi to ucelené a komplexní. Bavilo mě, jak hodnota jednotlivého díla roste, když je součástí širší informace a jak smysluplně funguje právě ve chvíli, kdy je součástí celku. Jakoby v tom bylo něco uklidňujícího, stabilizačního, očistného a něčím až rituálního. Nijak mě ale nenapadalo, aplikovat cykličnost do vlastního života a už vůbec ne do své práce…
„Copak je ti třináct, že se nedokážeš soustředit?!“ Nadávám si už asi po sté a snažím se vrátit k rozepsanému textu. Mám otevřený časopis, píšu si s kamarádkou, postavila jsem vodu na kafe a v koupelně třídím prádlo. Taky bych měla nakoupit, ale do obchodu zajdu, až mi uschne lak na nehtech. No jo, ale když teď půjdu nakoupit, nedokončím ten zpropadený článek… Jejda, kdy mi dovřela voda? A proč jsem si nezalila to kafe?!
Roztěkaně pobíhám od jedné věci ke druhé, mám jich rozdělaných deset najednou a dokončenou žádnou. Text mám zítra odevzdat a samozřejmě není hotový ani zdaleka. Kromě toho začínám být vzteklá sama na sebe a zase se ptám: „Copak je ti třináct, že se neumíš ukáznit?!“ Marně přemýšlím, jak je možné, že jindy dokážu trpělivě a bez rozptylování sedět a dotáhnout do konce mnohem delší psaní a to i v případě, že se jedná o méně atraktivní téma…
Na srozumitelnou odpověď jsem narazila čistě náhodou a to až ve chvíli, kdy jsem se setkala s problematikou ženské cykličnosti. Tak takhle to je! Pochopení toho, že v různé fázi měsíce jsme predisponované pro různé druhy činností a aktivit, pro mě bylo dost transformační. Naprosto jednoduše se tím všechno vysvětlilo.
Proč někdy přijde intenzivní potřeba trávit čas s lidmi a jindy – úplně stejně intenzivně – potřeba být sama doma. Proč jednou člověk chrlí nápady, ale neumí koncept zhmotnit a jindy nevymýšlí nové, ale snadno zhmotňuje už vymyšlené. Proč v nějaké fázi umím udělat klíčová životní rozhodnutí, zatímco v jiné mám mnohonásobně větší fyzickou výdrž. Začala jsem to víc pozorovat!
Chvíli mi trvalo, než jsem tomu porozuměla hlouběji a navíc u každého se spolu s hormonální křivkou mohou zvýrazňovat trochu jiné sklony. Ale bavilo mě, že je v tom fakticky vysledovatelný vzorec. Zkusila jsem to zohlednit při plánování a zjistila, že to mé práci prospívá. Když s tím pracuji, nejdu sama proti sobě. Nemusím zbytečně dumat nad tím, proč tohle a proč ono – podívám se do kalendáře, pochopím a zařídím se. Nemusím se rozčilovat nad svou ne/schopností něco udělat. Prostě pár dní počkám na lepší čas…
Nejsem žádná specialistka na ženskou cykličnost. Ale základní vzhled do problematiky hormonálních souvislostí a také fakt, že má přímý dopad na mou práci, byl objevný! Myslím, že to je něco, s čím by se měla každá holka seznámit a aspoň rámcově s tím pracovat. Když jsem to ale donedávna neznala já (ve svém věku), jak velká je šance, že to zná teenager? A protože je to něco, co umí život značně zjednodušit, zapracovala jsem toto téma i do Návodu na přežití středoškoláka.
Život s hormonální křivkou je dnes mnohem snazší. A můj pozitivní vztah k souborným dílům a cyklické tematice to všechno ještě prohloubilo! 🙂