V únoru 2020 jsme s manželem strávili tři dny v Miláně. Jako kosmopolitní město módy, vysokoškoláků a fascinující architektury mě Milán lákal už dlouho a moc jsem se tam těšila!
V únoru do Milána?!
Ano. V létě se všechno stihnout nedá. Takže jsme si zvykli vyrážet na výlety i v jiná roční období – zejména do destinací, kde není moře a my tak nepřijdeme o koupání. Pravdou je, že počasí se nemusí vydařit, ale výhodou cest mimo sezónu je nízká cena letenek, levnější ubytování a hlavně málo turistů v jinak exponovaných místech.
První dojmy
Prvním dojmem byla rozhodně architektura. Přesně tohle se totiž stane, když se Mussolini potká s antikou – tradiční prvky předimenzované do nedozírných rozměrů. Na zadek vás posadí už vlakové nádraží. My jsme sice vlakem nepřijeli, ale stejně jsme si je šli prohlédnout zblízka. Dojem druhý – málo parků a mnoho psů. Naštěstí hned první noc pršelo, což umylo ulice a vyčistilo vzduch. Domácí mazlíčci v Miláně se mají fakt dobře. Nosí hřejivé oblečky, chodí se svými pány i do řady podniků a my na jednoho přítulného retrívra narazili dokonce ve vyhlášeném pannini baru.
Co je v Miláně k vidění
Mezi obligátní věci patří Čtyřúhelník módy a průchozí galerie Viktora Emanuela II. Jedná se o čtvrť, kde mají svá sídla a prodejní místa módní značky s ohlušujícími jmény a stejně třeskutými cenami. Nahlížení do luxusních výloh mne bavilo, potkávali jsme instalace plné zrcadel, světel a efektů nebo zase úplně minimalisticky pojaté výlohy, kde nic tu nic. V celé čtvrti mě ale nejvíc zaujal Palazzo Morando na ulici Sant Andrea č. 6. Jedná se o atriový palác, který je dnes sídlem obrazárny a úchvatné oděvní sbírky. Kromě dámských šatů tam byly vystavené i doplňky, šperky, několik fotografií a plakátů a vše bylo pro přehlednost seřazeno chronologicky. To pro mne byla jedna z nejcennějších milánských zastávek.
Gotický dóm je třetím největším chrámem na světě a prakticky není možné jej v centru Milána minout. Stejně impozantní jako zvenčí je i zevnitř a kdo má rád výhledy do dálky, může si zaplatit výstup na střechu. Z historických sakrálních staveb, kterými Milán disponuje, jsem byla nejvíc zvědavá na baziliku Sant Ambrogio. Pochází až z románského období, ale zjevně nijak nestrádá. Stavba byla v bezvadném stavu, rekonstruovaná a opečovaná. Občas se mi stává, že si na fotkách prohlížím určitou památku a říkám si, proč ji někdo nevyfotí taky z jiného úhlu. Když se pak ale seznámím se situací v zástavbě, většinou se rychle dovtípím. Některé památky z jiných úhlů zkrátka vyfotit nelze a přesně to je případ také Santa Maria delle Grazie. (Mimochodem, vevnitř v refektáři je k vidění freska Poslední večeře od Da Vinciho…) A tak jsem si udělala stejnou fotku, jako už tisíce lidí přede mnou a vyrazili jsme se podívat na hrad Sforza. Ačkoliv byl únor a teplota dosahovala jen asi osmi stupňů Celsia, přilehlý Sempione park byl plný lidí a pulzoval životem.
Co nadchlo nás
Jednoznačně úroveň oděvní kultury. Potkávali jsme mnoho krásných kabátů. Ženy všech věkových kategorií měly dlouhé nebo aspoň polodlouhé vlasy. Nosily sukně v neotřelých kombinacích a také jsem zaznamenala neobyčejné množství kůží a kožešin. Pravých! Co mi ale vyráželo dech, to byly lodičky. Všech výšek. I těch závratných. A často na holou nohu – počasí navzdory. Viděla jsem několik žen, které měly kabát a k tomu opravdu nádherné dvanácticentimetrové jehly obuté úplně naboso. Dokonce jsme potkali jednu, co měla sandály s otevřenou špičkou a patou. A pak jednu, co v tomto obutí jela na kole… Kola se v Miláně obecně těší velké oblibě. Městská i vlastní a pak taky skútry, typicky zejména značky Vespa. Vzhledem k husté dopravě to dávalo smysl. A co bylo nejzábavnější – jezdí se tam takto za každého počasí a v každém druhu oděvu. Viděla jsem cyklisty v obleku, v sukni i v těch již zmiňovaných lodičkách.
Když to není nutné, nepoužíváme dopravu a chodíme pěšky. Je to autentičtější, místo tak lépe poznáme a často objevíme nečekané souvislosti. Takto jsme se zatoulali až do čtvrti Brera, která byla dalším místem, co nás v Miláně oslovilo. Malebná, poklidná, přátelská, plná zajímavých lidí a bleších trhů, kde se daly koupit cetky i cennosti, kožené zboží, vintage kabelky, značkové věci a určitě i fejk. Ráda si z dovolené vozím něco na památku a tentokrát jsem si šperk vybrala právě tam.
Zkoukla jsem všechny památky, které jsem v kontextu města chtěla vidět a dokonce některé navíc – třeba sochu L.O.V.E., stojící přímo před budovou milánské burzy, která je až přitažlivě troufalá. Nejvíc se mi však stejně líbilo město samotné. Milán s krásnými dvorními trakty, vysokými stropy a velkými okny s dlouhým bytovým textilem. Milán po dešti, Milán zalitý sluncem, večerní Milán, noční Milán. Milán plný běžců a páníčků venčících své čtyřnohé kamarády, pro které je tam až bytostně málo parků.
Zážitky na památku
Tištěný průvodce mi potvrdil podezření na fašistickou architekturu a také jsem se dočetla, že v Lombardii není běžná ta kuchyně, která je obvykle považována za italskou – například těstoviny. My poměrně dlouho hledali i nějakou pizzu. Také jsme se zkusili naučit pár vět italsky a objednat si v restauraci, ale zjevně se nám to úplně nepovedlo. Chtěli jsme totiž půl džbánku vína a celou pizzu a vznikl z toho celý džbánek vína a půlka pizzy. Na výpravu za delle Grazie jsme tak vyráželi veselí… Kdybych ale měla zmínit jednu jedinou věc, která mi z Milána utkvěla, byly by to rozhodně ty holé kotníky!
P.S. S covidem jsme se v Miláně minuli přesně o týden…