Tento obrázek najdete v článku „Jak vidí barvy ženy a jak muži“, který vyšel ve Stoplusjedničce. O stejném tématu psali i jinde a prakticky všechny takové články doprovází tentýž obrázek. Pokud jde o gender, moc s ním nesouhlasím. Znám ženy, co nevidí rozdíl mezi teplou a chladnou zelení a znám muže, co vyjmenují deset odstínů fialové. Zato mi připadá perfektní, jako ilustrace jednoho z rozšířených mýtů o barevné typologii. Tady jsou ty, které potkávám nejčastěji…
Stačí mi znát svou barevnou teplotu
Toto je pravda pouze částečně. Znalost barevné teploty je významná a určující u takzvaně „pravých“ typů, pro které jde o dominantní vlastnost. Pokud se chladný typ jemný a chladný typ kontrastní oblékají primárně do chladných barev, opravdu významně si prospívají. Stejně tak, pokud teplý typ kontrastní a teplý typ jemný nosí teplé odstíny, je vše v pořádku a výše uvedené tvrzení není mýtem. Jenomže!
Kromě těchto čtyř ukázkových typů existuje ještě dalších osm typů přechodových a těm nedominuje barevná teplota, ale sytost nebo světlost. A v tu chvíli už výše uvedené tvrzení neplatí. Pojďme si to uvést na příkladu. Žena jemného chladného typu potřebuje barvy, kterým dominuje tlumenost a mat. Chlad je v jejím případě až druhotný požadavek za jemností a ona výborně vypadá také v barvách teplotně neutrálních. Co myslíte, že jí udělá větší službu – top chladný, ale kontrastní, který jde přímo proti její nejdůležitější vlastnosti? Nebo top v tlumených či dokonce mírně teplých barvách, které ale její tlumenost respektují?
Nechci být v žádné škatulce
Za tímto tvrzením se často skrývá velmi pochopitelná a lidem hluboce zakořeněná potřeba svobody. V životě můžeme mít mnoho věcí, které je třeba dodržovat, respektovat a mnoho věcí, pro které je třeba se omezovat. Tak proč tomu ještě jít naproti a přidávat si další „povinnost“? Navíc v tak nepodstatné oblasti, jako je barva trička? Chápu tuto obavu a rozumím nelibosti, kterou v lidech může vzbuzovat. Myslím si ale, že to je to především otázka úhlu pohledu.
Zní to trochu filozoficky, nicméně – nejsnadněji se překračují ty hranice, které dobře známe. Nejsnadněji se ohýbají ta pravidla, kterým dobře rozumíme. A až ve chvíli, kdy rozumíme nějaké struktuře, principu nebo problematice, můžeme do ní funkčně zasahovat, přetvářet ji a účinně ji měnit. S barvami je to stejné. Nejsnazší způsob, jak nosit barvu, která mi úplně nesluší, je vědět, proč mi nesluší a jak to obejít. Zkrátka, právě znalost škatulek mi nejlépe umožní je úspěšně překračovat, protože vím, co dělám a proč…
Popravdě, ony ty názvy, škatulky a kategorie vlastně nejsou nijak důležité. Jde jen o podpůrnou věc, pomůcku pro zjednodušení, která nám pomáhá se lépe a rychleji orientovat. Ale klient se tím zabývat nemusí a to zejména v případě, že nechce. Nejdůležitější pro jeho elegantní zevnějšek je jediná věc a to je znalost jeho ideálních barevných vlastností. Typolog mu klidně může říci pouze toto.
Nechci se učit názvy všech barev
Toto je mýtus vztahující se k ilustračnímu obrázku výše. Některé klienty děsí množství barev, stovky jejich odstínů, nespočet názvů a také obava, že je nebudou umět rozlišit. Zatímco pro výtvarníka může být objevování dalších a dalších valérů čirým potěšením, běžného člověka – zejména pokud není z oboru – to od barev i od celé barevné typologie může vyloženě odradit.
A je potřeba zohlednit i fakt, že někteří lidé rozdíly mezi jednotlivým barvami prostě nevidí. Stejně jako například matematika, i toto vyžaduje svého druhu nadání a někdo jej zkrátka nemá, protože jeho dary jsou jinde.
Naštěstí vůbec není potřeba šprtat se nazpaměť bezpočet barev a jejich odstínů. To jediné, co člověk při výběru svého barevného oděvu potřebuje vědět je míra teploty, světlosti a tlumenosti. Tečka. Žádné dilema mezi pampeliškovou a ananasovou žlutou. Žádné dilema mezi kiwi zelenou a pistáciově zelenou. Žádné pronásledování prodavačky, že tahle modrá je moc pomněnková a jestli zboží nemá v šeříkové…
Na přiřazení barvy ke konkrétnímu názvu a číselnému kódu existují podrobné kalibrované vzorníky a specializované instituce a profesionální pracovníci, ale pro běžného civilistu s každodenními starostmi je to nepodstatné. Jsem-li světlé léto a triko, které si chci pořídit je ve světlé, mírně chladné a čisté barvě, pak mi to naprosto stačí. Jak se daná barva jmenuje, je úplně, ale úplně fuk.
To, co mi v zevnějšku chybí, musím dohnat
Už jste určitě slyšeli větu: „Jsi moc světlá, vezmi si na sebe něco tmavšího.“ Nebo: “ Jsi moc bledá, běž se trochu opálit!“ Anebo obráceně: „Jsi moc tmavá, nos něco světlejšího.“ Toto mohou být rady sice dobře míněné, ale z pohledu typologie zcela zcestné. Jedná se totiž o další mýtus a daný „nedostatek“ se ve výsledku stává ještě nápadnějším.
Harmonie vzniká tam, kde je soulad. A celá teorie barevné typologie je postavená na schopnosti vysledovat, co je mému zevnějšku (zejména obličeji jako celku) typické a to pak umět replikovat ve svém oděvu. Když to popírám a snažím se barvami oděvu dohánět domnělé nedostatky, vzniká jakési vizuální napětí a bludný kruh divného pocitu ze sebe sama. A co hůř, tento konflikt se může z oblasti vizáže přelévat dokonce i do komunikace a vztahů, protože druzí z nás jakousi neukotvenost a utíkání mohou cítit. Více o problematice barevné typologie a psychologie osobnosti se dočtete v tomto článku.
Moje doporučení v tomto směru je: najdi míru. Tu svoji! A s ní pak zkus držet krok. A začni svůj vzhled – včetně barevnosti, ať už je jakákoliv – vnímat jako přednost, ne jako něco, co je potřeba napravovat. To může být běh na dlouhou trať, ale někdy se s tím začít musí. 🙂
Černá jde ke všemu a sluší všem
Toto je highlight. Jde o můj nejoblíbenější mýtus a snad nejrozšířenější omyl, se kterým se setkávám. A také je to téma, které vydá na samostatný text, takže si ho necháme na jindy…
A co vy – vysledovali jste nějaký typologický omyl či tvrzení, se kterým nesouzníte? Napište mi o tom… 😉