Jeden z klientů se mě po konzultaci a seznámení s výsledkem zeptal: „Když teď půjdu k jiné typoložce, tak mi řekne totéž? Bude se její výsledek shodovat s tím vaším?“ Ta otázka je skvělá, protože možná napadla i mnohé z vás. A ideální odpověď by byla ANO. Ta realistická je ale NEVÍM anebo dokonce NE. Důvody jsou tyto:
Za prvé
Nemohu vyloučit nějaké procento omylů a chybných závěrů. Každý typolog ke své praxi přišel jinde, jiným způsobem, jinak rozsáhlým kurzem a možná i pouhým samostudiem. Tím pádem bude různá také úroveň kvality poskytovaných služeb a správnosti samotných závěrů. Typologii okrajově dělá i řada kosmetiček či kadeřnic a z vlastní zkušenosti vím, že jejich kompetence často stojí na dvou či třech vyučovacích hodinách, kterými je typologie zahrnuta v učebním plánu v době školní docházky. Omyly se tedy dějí a zmiňovala jsem je už v tomto článku.
Za druhé
Problém někdy mohou způsobit terminologické odchylky. Například pojem čistota je obecným označením jedné ze tří základních barevných vlastností. Její rozsah se pohybuje na škále od tlumené (zaprášené) až po kontrastní (nasycenou), přičemž čistá je daná barva právě uprostřed tohoto rozpětí. Setkávám se ale i s tím, že někdo jako barvu čistou označuje právě onu krajní polohu, ve které jsou barvy bohatě saturované. Naopak tlumenost a jemnost jsou někdy uváděny jako dvě různé věci, ale z pohledu typologie jde o synonyma. I špatně užívaná terminologie tak může způsobit nedorozumění.
Zmatek mohou vytvářet také překlady publikací z angličtiny. Překládají je sice znalci jazyka, ale ne nutně odborníci v oboru, pro který překládají. Původní jazyk nemusí být srovnatelně bohatý s češtinou, nemusí mít tolik synonym a nesrovnalost je na světě…
Za třetí
Typologie samotná se vyvíjí a prodělává změny. Dochází zde k úpravám, mohou se objevovat jiné přístupy či rozdílné pomůcky a díky tomu vznikají také další kategorie a nové skupiny. A tím opět vyvstává otázka, zda mám svůj barevný typ dobře „diagnostikován“. A pokud jsem absolvovala typologii v rámci jednoho systému, zatímco existují další, tak zda jsem o něco nebyla ochuzena a zda je daný výsledek platný. Nebo dokonce, jestli bych se neměla pro kontrolu objednat znovu – k někomu, kdo se v rámci barevné typologie drží nejnovějších trendů.
Odpověď na tuto obavu nám může do značné míry poskytnout zpětný pohled do historie barevné typologie a základní znalost toho, jak se formovala a vyvíjela.
Historie barevné typologie
Teorie o analogii mezi ročními dobami a barevností jedince se poprvé objevila ve dvacátých letech dvacátého století. Vycházela ze střídání ročních období, byla nazvána sezónní a pojmy jarní, letní, zimní a podzimní se terminologií barevné typologie vinou dodnes. Teorie postupně nabývala na oblibě, až se v roce 1987 na trhu objevila první kniha, která poskytovala ucelenější informace. Jmenovala se Colour me beautiful, autorkou byla psycholožka Carole Jackson a do češtiny byla přeložená jako Paleta krásy.
Problémem sezónní typologie však bylo zjednodušování: studené a světlé je léto, studená a tmavá je zima. Výsledkem tak bylo mnoho unáhlených závěrů a špatných diagnóz, protože do léta nepatří jen blondýny, ale i hodně tmavovlásek. Řada žen se zase v pouhých čtyřech typech nemohla najít, protože neodpovídala popisu a ještě další zase popisu nějak odpovídaly, ale výsledek jim příliš neseděl. Až s postupným zohledňováním třetí barevné vlastnosti – čistoty neboli kontrastu – se barevná typologie významně zpřesnila.
Ze 4 typů bylo najednou 12 a sezónní typologie se tak stala přežitou, i když ji v základu většiny systémů stále dohledáme. Na scénu nastoupila typologie měsíční a vejít se do dvanácti typů, které vznikly násobením čtyř sezón a tří barevných vlastností, to už bylo mnohem snazší! Pointou tohoto systému bylo rozpracování každé ze čtyř ročních dob na tři podtypy a vznikl tak kruh dvanácti typů pojmenovaných podle jednotlivých měsíců v roce. Například jaro tak mohlo být ve variantě kontrastní (březen), teplé (duben) anebo světlé (květen).
Těchto 12 typů v kruhu tvoří přehledný, zapamatovatelný a zpravidla plně dostatečný typologický systém.
Jak je tedy možné, že některá studia nabízejí typologii, která má 14, 16 nebo dokonce 18 typů? Vysvětlení je jednoduché. Jedná se o pouhé subvarianty s drobnými barevnými odchylkami. Můžeme si to ukázat na tlumeném podzimu a bodové škále od jedné do pěti – jeho dominantní vlastností je jemnost (pět bodů, čili krajní poloha). Druhou důležitou vlastností, ale už ne dominantní, je teplota (čtyři body). Jako třetí, pouze doplňující vlastností je pak tmavost, kterou tento typ mívá většinou kolem trojky – přesně uprostřed škály.
Někdy se ale objeví člověk, který má tuto hodnotu na dvojce a najednou nemáme tlumený typ teplý, ale tlumený typ teplý – světlý podtyp. Nebo se objeví klient, který má hodnotu na čtyřce a najednou je z „obyčejného“ tlumeného typu teplého tlumený typ teplý – tmavý podtyp. V obou případech však tmavost není dominantní a její hodnoty se stále drží ve středních polohách. Toto se děje u tlumeného podzimu, tlumeného léta a vzácněji také u obou kontrastních typů, což vysvětluje to číslo 14 a také 16.
Mezi poslední typologické novinky patří systém australanky Imogen Lamport. Ten přidává další typy a opouští názvy spojené s ročními dobami či měsíci. Jednotlivým typům namísto nich dává náladové pojmenování – například typ dramatický, dynamický, kořeněný anebo exotický – a přidává k nim tak informaci o dojmu, který z nich čiší.
Nové typy přidané tímto australským systémem jsou k vidění poměrně řídce. Jde například o tlumené jaro a tlumenou zimu. Tlumené jaro je typ, který osciluje někde mezi jarem a podzimem. Sedí mu barvy světlejší, které má společné s jarem, ale v tlumenější podobě, která je zase typická podzimu. Obdobné je to u tlumené zimy. Sedí jí barvy tlumenější, které připomínají léto, ale na rozdíl od léta potřebuje barvy v o něco tmavší verzi, která odpovídá spíše zimě. S oběma těmito typy jsem se zatím setkala jen jednou.
V obou případech jde o poměrně zanedbatelnou odchylku, protože stěžejní je u nich dominantní vlastnost – teplota – a ta sedí. Ani tento systém osmnácti typů tedy původních dvanáct nijak zásadně neproměňuje, pouze je upřesňuje a cizeluje. A ačkoliv mi tyto novinky dávají smysl a nemám s nimi problém, obávám se, že pro laika mohou být všechny ty možnosti trochu nadbytečné a matoucí. I v odborných diskuzních skupinách se někdy dočtete tolik protichůdných informací, že můžete být frustrovaní a mít chuť, hodit celou typologii do koše.
Co s tím
Nezoufejte. Jak už jsem psala v článku o barevné typologii a častých mýtech – je úplně ale úplně jedno, jak se daný typ jmenuje. Je fuk, jestli vám typolog řekne, že jste tmavý podzim nebo listopad nebo tmavý typ teplý anebo dokonce opulent. Je celkem jedno, jaký typologický systém používá. Podstatné je, zda jste dostali informaci o tom, jaký je rozsah vaší teploty, světlosti a čistoty. Dobrý typolog to totiž usleduje a nejenom, že to uvidí, ale bude také schopen vám to srozumitelně vysvětlit a na barevné škále ukázat.
Závěrem
Nemusíte tedy zatracovat výsledek své předchozí konzultace pouze proto, že se objevil nový typ nebo nový způsob třídění těch stávajících. Každá barva má tři vlastnosti a pokud s nimi váš typolog pracoval, s velkou pravděpodobností vám výsledek určil dobře. Mnoho z toho, co vám sluší se stejně naučíte časem vidět sami. Konzultace typologie je přece jenom začátkem vaší další barevné cesty.
Ovšem pokud jste nadšený zvědavec, který konzultace sbírá jako trofeje a považuje je za součást svého typologického vzdělávání, pak vám nic nebrání absolvovat jednu za druhou… 😀