Každá barva má tři vlastnosti. Má svoji teplotu, sytost a také světlost. Mixem těchto vlastností vzniká obrovsky bohatá barevná škála a platí to pro barvy jakéhokoliv druhu. Tyto vlastnosti vysledujete u barev v přírodě, v monitoru svého počítače i kdekoliv jinde kolem sebe. A úplně stejně se dají určit na zevnějšku každého z nás.
V předchozích dvou článcích byla řeč o barevné teplotě a barevné světlosti. V posledním článku této trilogie se zaměříme na sytost. V tuto chvíli nás tedy nezajímá, zda je barva tmavá či světlá, ani to zda je teplá nebo chladná. Když se podíváte na průvodní obrázek, zjistíte, že barvy mají podobnou tmavost i podobnou teplotu. Liší se něčím jiným…
To, co hledáme, je míra jejího nasycení. V této souvislosti se často používají také slova jako kontrast, čistota či saturace. I tato vlastnost má obrovské rozpětí a tak naměříme celou škálu hodnot. Pro lepší pochopení si zase můžeme pomoci znázorněním s pákovou baterií, které jsme použili už u předchozích dvou rozborů.
V případě sytosti by na jednom konci škály stály barvy, které jsou velmi kontrastní, mimořádně čisté, vysoce nasycené a v extrémních polohách až svítivé, elektrizující a kyselé. Soukromě jim říkám „zvýrazňovače“, protože nápadně připomínají podtrhávací fixy. 🙂 Pro představu – je to ta pravá barevná poloha v průvodním obrázku.
Na opačné straně škály pak najdeme barvy označované jako jemné nebo tlumené. Jsou s nádechem šedi, mohou působit zapudrovaně, matně, zaprášeně, kouřově a vytváří dojem jakési patiny času. Když dojdou do extrému, jsou prakticky „špinavé“ a mohou vzniknout až blátivé „nebarvy“. Trochu jako když se na svět díváme přes neumyté okno.
Uprostřed těchto dvou extrémů se nachází barvy, které označujeme jako jasné, čisté či svěží. Mají svou barevnou hodnotu, která je bez příměsi šedé, nepůsobí zastřeně ani špinavě, ale nejsou tak přepálené a vysoce křiklavé, jako ty kontrastní.
A komu která přistane nejlépe? To s jistotou zjistíte až na konzultaci barevné typologie. Určit si míru kontrastu sebepozorováním je mnohem náročnější, než určit si barevnou teplotu.
V příručkách například najdete informaci, že velmi kontrastní typy mívají nějaký působivý, pozornost poutající rys – například intenzivní a pronikavé oči. Mnohdy je to pravda (a pro představu bývají uváděny herečky jako Courteney Cox nebo Elizabeth Taylor). Ze zkušenosti ale také vím, že řada žen kontrastního typu je na první pohled docela nenápadná a jejich oslnivou a úchvatnou krásu uvidíte právě až poblíž kontrastní barvy. Tyto typy v sobě mají něco, co s danou sytostí udrží krok a vypadají díky ní královsky, zatímco ostatní v tak plných a intenzivních barvách působí lacině a barva je překřičí.
A pokud jste z popisu výše nabyli dojmu, že „blátivé nebarvy“ jemného typu jsou katastrofa katastrof, nenechte se mýlit! Lidé, jejichž pleť vyžaduje kategorii tlumených odstínů v nich vypadají velmi sofistikovaně a delikátně. Zatímco ostatní by v takovýchto barvách vypadali unavení a zemdlení, z nich bude dýchat elegance a noblesa.
Samozřejmě existuje i třetí možnost. Žádná z těchto krajních poloh není nic pro vás a barvy, které potřebuje váš zevnějšek jsou právě uprostřed kontrastní škály. Nejlépe tedy vypadáte v barvách jiskřivých, svěžích, jasných a většinou snadno pojmenovatelných. Lidí tohoto typu je také mnoho a i oni mají svou specifickou krásu, protože působí stejně jako jejich barvy – čistě, svěže, lehce a energicky.
Pokud jste přečetli celou trilogii o barevných vlastnostech, možná teď rozumíte každé z nich zvlášť, ale není vám jasné, jaké mají souvislosti mezi sebou. V příštím článku si to tedy shrneme a zaměříme se mimo jiné i na to, jak jednotlivé barevné vlastnosti kooperují navzájem.