Během svého dekádu trvajícího uměleckého vzdělávání jsem často slýchala, že si mám dávat pozor na kýč. Pochopila jsem, že kýč je něco nežádoucího, co na umění parazituje, ale vlastně si nepamatuji jedinou cílenou hodinu nebo lekci, která by se kýči podívala na zoubek a pomohla mi jej rozeznat, uchopit a definovat. Nastudovala jsem si jej až v dospělosti pro potřeby své a svých žáků a možná i vám bude užitečných pár informací o tomto mazaném fenoménu.
Proč zrovna mazaném? Protože kýč se umí proměňovat – prodělává jakousi evoluci, která se přímo odvíjí od poptávky a společenských tendencí a bere na sebe různé podoby. Když se řekne kýč, asi každý z nás si vybaví trpaslíky v předzahrádkách, ale toto dnes není aktuální příklad kýče a ani na většinu z nás nečíhá. Mnohem častěji a v rafinovanější podobě se s kýčem můžeme setkat v oblasti četby, grafiky, dětského zboží a dokonce v oděvu. Znaky, podle kterých kýč můžeme identifikovat, jsou například tyto:
- podezřele nízká pořizovací cena (fakt mají nové kalhoty stát méně, než oběd?),
- laciný materiál (polyester místo bavlny, plast místo skla, beton místo mramoru, dřevotříska místo masivu),
- přehnaná barevnost, která je často až extrémně kontrastní (kýčovité produkty musí poutat),
- bezbřehé množení a nekonečný počet kopií jednoho kusu (potkáváte identický kalendář v jedné domácnosti za druhou?),
- technické a řemeslné nedostatky (špatné proporce figur v obrazech, šejdrem šité švy, nezapravená rubní strana, deformity, nepovedenosti a nedokonalosti, například viditelné lepidlo, nečitelný text, nenavazující spoje aj.),
- dysfunkčnost předmětů (z hrnku se dřív pobryndáte než napijete, plastová ručka se ulomí při prvním použití, lis na česnek nic nevylisuje),
- změny měřítka (megalomanie fašistické architektury a nebo naopak zdrobňování – např. Eiffelovka coby přívěšek na klíče),
- podsouvání emocí (obrázky vám na první dobrou říkají, že se máte cítit smutně, radostně, něžně nebo dojatě),
- povrchnost emocí (většinou jde o totéž – nostalgie, sentimentalita, falešná nevinnost a skrytá vyzývavost),
- lehká stravitelnost (emoce mají rychlý nástup, ale také rychle a beze stopy odezní),
- typické atributy (užívání stejných prvků dokola – děti, štěňátka, koťátka, koně, labutě, západy slunce, líbající se dvojice, zasněné dívky s pohledem do nikam, moře a palmy, nasládlé aranže košíků s květinami, pugéty červených růží a růžová barva).
Logicky – čím více zmíněných znaků daná věc má, tím větší kalibr kýče to je. Kýč tedy existuje v různých podobách od těch nenápadných až po ty extra pořádné. A pravděpodobně vás při čtení napadlo mnoho konkrétních příkladů.
Zpravidla do této kategorie spadají všechny druhy suvenýrů, upomínkových předmětů a magnetů na lednici. Z architektury se pak nabízí satelitní městečka z katalogů nebo podnikatelské baroko. Typická je červená knihovna s předvídatelnou tématikou a mnoho druhů popové hudby. Zrádné jsou i časopisy pro ženy, které často nepřináší hodnotný obsah a naopak jedním jediným číslem vylučují samy sebe – například vám doporučí, že se máte mít ráda i se všemi svými nedokonalostmi, aby vám vzápětí zpropagovaly liposukci, výplň rtů nebo rhinoplastiku.
Když je to s ním tak nešťastné, proč je ho pořád tolik, říkáte si možná. Princip je jednoduchý – dokud bude poptávka, budou výrobci kýče pokračovat v jeho produkování a vydělávat na něm. Faktem je i to, že mnoha lidem takové povrchní estetické uspokojení zkrátka stačí…
A pokud právě namítáte, že něco z toho se líbí i vám, tak o to právě jde. Celý fenomén kýče je postavený na líbivosti. Je instantní, je určen k rychlé spotřebě a má se konzumovat bez přemýšlení. Kýč vám poskytne něco hezkého a ještě i návod na to, jakou emoci máte prožít. S trochou nadsázky se tak dá říci, že vám vlastně šetří čas. Bohužel vám tím v jeden moment zároveň kazí vkus. A to je klíčový rozdíl mezi kýčem a vkusnou věcí. Kýč je postavený pouze na efektu a je jako bonbony, co vám zkazí chrup. Vkusná věc je zdravá, ale nenápadná a mnohdy si k ní musíte najít cestu, jako třeba k zelenině…
Nicméně, vkus je komodita, která se dá kultivovat, pěstovat a rozvíjet a to je dobrá zpráva. 🙂
Kde se kýč vůbec vzal? Mezi jeho předchůdce patří manýrismus, který měl ve zvyku deformovat proporce a nadsazovat barevnost, rokoko se svými až lascivními náměty a pak hnutí romantismu, které hledalo krásu v afektu, vyumělkovanosti a teatrálnosti. No a od poloviny 19. století už existuje jako samostatný jev, který je třeba brát na vědomí.
V reakci na fenomén kýče se dnes objevují umělecké směry, které si s ním záměrně pohrávají – například pop art nebo postmoderna. To pak naprosto mění situaci, protože pokud s kýčem pracujeme vědomě, je to úplně jiný případ. A ještě existuje omluvenka pro ten kýč, na který se nám třeba váže vzpomínka či zážitek. Zkrátka něco, co nás dělá tím, kým jsme… 😉