Designéři, výtvarníci a umělci všeho druhu mají hned dvě Mekky – Paříž a Řím. Já samozřejmě taky. S Paříží jsem měla štěstí a díky školnímu zájezdu jsem ji viděla už coby maturant. Zato na Řím si jsem si musela počkat. A že to trvalo. Než na výlet došlo, uběhly skoro dvě dekády a tak přímou úměrou k délce čekání rostla i má očekávání. Když jsme objevili víkendové letenky, těšila jsem se jako malá. Bylo posledního června, třídě jsem rozdala vysvědčení a vyrazila za pověstným „věčným městem“. Jela jsem si za svou antickou pohádkou a už jsem se viděla mezi vším tím travertinem a mramorem…
Dorazili jsme večer. S objevováním krás jsme ale nechtěli čekat až do rána a na první průzkumnou výpravu jsme tak vyrazili ještě v noci. To, co mě ve městě čekalo, mi doslova vyrazilo dech! První fascinují kopule, kterou jsem potkala, však nebyla úctyhodným stavitelským počinem architekta nad mou hlavou, ale neskutečným kopcem odpadků pod mýma nohama! Pravda, tvarově i velikostně docela odpovídala… Udiveně na tu hromadu zírám. Sahá téměř do výšky popelnic samotných, hraje všemi barvami, roztéká se, zapáchá a pobíhají po ní hlodavci.
„To jsme si teda vybrali špatnou čtvrt,“ zlobím se. „Proč se to tu jmenuje Vatikánské pokoje, když jsme někde na periferii?!“ V duchu si slibuju, že příště budu ubytování vybírat mnohem pečlivěji… Jak záhy vyšlo najevo, nejsem na periferii. Jsem v samotném centru města, na dohled Vatikánu a odpadky trápí jednu ulici vedle druhé. Procházíme kolem nich, přeskakujeme fleky na chodnících a má idealizovaná představa romantického města bere za své. Hypnotizuju chodník tak usilovně, že se po mramoru a travertinu vůbec nestíhám rozhlížet…
Když se blížíme k dómu, je prvotní šok trochu zažehnaný a prázdné lahve napěchované do květináčů vatikánských muzeí tak podnítí už jen vtipkování na téma nového Konceptual artu. Realita Říma z 21.století však není tvořená jen nedostatečnou kapacitou skládek. Mezi další místní tragédie patří bezostyšné bezdomovectví a to na místě, kde bych ho nečekala – přímo pod sloupy kolonády svatopetrského chrámu. V každém druhém výklenku je karton z lepenky namísto matrace a nacpaná igelitka, co simuluje polštář. Turisté tyto obyvatele překračují a mají tak další důvod nekoukat nahoru, ale pod nohy.
Seznam římských failů nekončí a při toulání městem potkáváme spoustu šlendriánu. Nešťastně vedená kabeláž hyzdící fasády jinak nádherných domů. Kamenná dlažba „opravená“ betonovým flekem. Klimatizace usazené do oken, ale pokaždé na jiný způsob. Dráty, co nikam nevedou… Za zmínku stojí i to, že město je doslova v pohybu. Pulzují jím hlučící davy lidí i dopravních prostředků. A právě tohle je na cestování super! Rozšiřuje obzory. Vzdělává. Srovnává člověka do latě. Pomáhá uvědomit si, že doma je docela čisto, práce je odvedená slušně a že fungují silniční pravidla.
Za diletantské jsem v první chvíli považovala i cihlové dostavby jinak kamenného Kolosea. Připadalo mi, že ty červené stěny křičí, že nové oblouky zastiňují ty původní a že všechny tyhle opravy nešťastně svítí na dálku. Byla by ale zřejmě křivda myslet si, že ve městě s tak nedozírnou kulturní hodnotou budou tak fatálně selhávat památkáři. Dospěla jsem k závěru, že se aspoň odliší to původní, autentické a přizná to nové, co má stavbu zpevnit a podepřít a vzala jsem ty cihly na milost.
Co se týká uměleckých památek, tak těch je tam mnoho. Až tak mnoho, že není šance pokrýt je jedinou návštěvou. Řím nabízí ukázku prakticky všeho, co se v dějinách odehrálo od dob antiky a míchá tak na jedné ploše řadu architektonických stylů, slohů a období. Kromě toho disponuje bohatými muzejními sbírkami a na ty největší skvosty se stojí fronty tak dlouhé, že je nemůžete vystát. A už vůbec ne, pokud máte na návštěvu pouhé tři dny. To všechno může být matoucí a může být těžké, sestavit si smysluplný itinerář tak, aby člověk nepobíhal z jednoho místa na druhé. Z tohoto úhlu pohledu město nemusí být vhodné pro památkového začátečníka. (Takovému člověku doporučuju vydat se nejprve do Milána nebo třeba do Florencie.)
Ovšem pokud vám o památky nejde a zajímají vás spíše lidé, noční život a jídlo, pak se vám tam bude líbit. Pizza skvělá, těstoviny všeho druhu, dvojité croissanty s nutellou a pistáciovým krémem a zmrzliny, na které se stojí stejně nekonečné fronty, jako na sixtinskou kapli. A kafe. A víno, samozřejmě. Zatoulali jsme se do pravé italské restaurace, kde všichni hosté byli místní a překvapilo nás, že si každý objednával vlastní pizzu. Celou. Žádné dělení na půl. Hezky každý svou. A než jim ji donesli, dostali na stůl pořádný kyblík chipsů, do kterých se bez zábran pustili. Děti k tomu popíjely colu, dospěláci víno, většina z nich zvládla celou svoji objednávku sníst a přitom nikdo z nich nebyl obézní. Nějaké italské kouzlo, asi. 🙂
Navzdory výše zmíněnému jsem z Říma byla nadšená. Viděla jsem naživo mnoho památek, které tak dostaly nový kontext. Uchvátilo mě, s jakou nenuceností se prostupuje starověké město s tím postmoderním. Jak vedle sebe koexistují a prozrazuje je pouze fakt, že starý Řím leží několik metrů pod úrovní toho současného. Nebo třeba to, jak přirozeně se Italky pohybují na nerovné dlažbě v krásných lodičkách. Jak si úplně klidně v bílých kalhotách sednou na patník k těm špinavým chodníkům, aby si snědly zmrzku. Jak si lidé po návratu z práce dají sprchu a vyrazí zase ven, do víru velkoměsta, jakoby ani nepotřebovali spát…
Pokud bude příležitost, moc ráda se tam vrátím. Do města, ke kterému kdysi skutečně vedly všechny cesty. Do města císařů, gladiátorů a Michelangelů. Do města opulentního baroka. Do města, které umí ochromit tím, jak je úchvatné, temperamentní a velkolepé. Budu však pamatovat na to, že má svou druhou tvář a že je dobré koukat nejen kolem, ale i pod nohy…
P.S. Pro fotky z Říma mrkněte na IG nebo FB. 😉