Práce ve škole je práce s lidmi a ta s sebou nutně nese potřebu psychohygieny. Mí kolegové na to jdou různě. Malují, kreslí, čtou, těší se domů na děti nebo na seriál, na zahrádku či nakupování, navštěvují kavárničky a vinné sklípky a ještě jiní brouzdají internetem. Já běhám. A miluju to. Jenže cesta k báječným věcem většinou nevede zkratkou…
Ačkoliv jsem se narodila do sportující rodiny, nezdálo se, že bych k tomu sama měla jakékoliv předpoklady. Když na prvním stupni ZŠ vyhlásili sportovní den, naprosto jsem netušila, kam mám utíkat a hlavně proč, přestože mě máma přes zábradlí hlasitě povzbuzovala. Nejrychleji jsem běžela za motýlem a to ještě v protisměru. Máma se pak v rodičovském kole musela dost snažit, aby napravila poškozenou reputaci naší rodiny…
Na druhém stupni se běhalo taky, ale trochu „na pankáče“. Nikdo neřešil kvalitu obuvi ani techniku běhu. Učitel prostě vzal stopky a změřil čas. Ti nejlepší šli do sportovní třídy. Další do sportovního kroužku. A ostatním stačilo, když jednou za rok přežili běh na patnáct set metrů. Nevím přesně, jak se to stalo a ani si nejsem jistá, že jsem tam byla dobrovolně, ale ocitla jsem se ve sportovním kroužku. Rozvrh jsem si tak obohatila o nultou hodinu ranního tréninku (!) a občasnou účast na běžeckých závodech, ze kterých jsem se vracela utahaná, zpocená a divně opálená. Že bych po takovém dni cítila příval štěstí, si vůbec nepamatuji…
Střední škola sportování smetla ze stolu. Byla jsem tak omráčená počtem hodin a množstvím úkolů, že běh šel stranou a já místo kilometrů nabírala kilogramy. Amatérsky jsem se k běhu vrátila až na vysoké. Čistě rozumově jsem chtěla kompenzovat množství času stráveného nad učením a hledala jsem sport, který není vázaný na přesný harmonogram. A tam někde přišel i bod zlomu.
To, co mělo být pouhým kompenzačním cvičením, totiž na sebe nabalovalo jeden benefit za druhým! Při běhu mizela tenze i frustrace. Informace do sebe začaly zapadat. Přicházely nápady, problémy dostávaly řešení a dostavila se radost z pohybu. Zjistila jsem, že mi běh přináší pocit volnosti, svobody a dokonce růstu. S občasnou přestávkou na jiný sport se tak stal nedílnou součástí mé rutiny.
Až jsem to s ním přehnala.
Obliba běhu prý vzroste pokaždé, když se něco zásadního semele – po jedenáctém září, po ekonomické krizi, po uprchlické krizi – a pandemie tomu dala za pravdu. Najednou se objevilo mnoho nových běžců a to i z řad těch, co dříve neběželi ani na MHD. Připadalo mi, že se běhá až posedle. Kolik? Za kolik? Kam až? Jak často? Sama jsem se přistihla, že jsem si z běhu udělala další povinnost. Že běhám jen celé kilometry, že nezastavuju a nekochám se, že hlídám čas a že tak pro mě běh přestává být svobodný.
A tak jsem po některých zdravotních failech spojených s hobby běháním dospěla k názoru, že běhu nedlužím kvantitu, ale kvalitu a rozhodla se, že začnu běhat odborně. Objednala jsem si analýzu došlapu, koupila tenisky z běžecké speciálky a začala poslouchat tematické podcasty. Výborným, až skoro futuristickým zážitkem, pak bylo běhání v masce a v hadičkách při měření tepových zón. Celé mé skoroprofesionální běhání měl dovést k dokonalosti a slavnostně završit běžecký kurz! 🙂
A víte co? Ono to po něm bylo spíš horší než lepší! Připadalo mi, že namísto progresu jsem v hluboké regresi. Že nemám techniku, tempo, výdrž a dokonce ani kontrolu nad vlastními končetinami. Bylo to k vzteku. Mým vztahem k běhu to doslova otřáslo. A trvalo celé týdny, než si nové informace našly své místo, zapadly do souvislostí a než jsem byla schopná uvést je do praxe. Třeba, že pomalý běh není o nízké rychlosti, ale o nízkých tepech. Nebo, co to znamená „opřít se o břicho“. Na mnohé věci pořád ještě přicházím…
Až po celé této anabázi se kruh konečně uzavřel a já se mohla vrátit na začátek.
K běhu, který mi přináší největší užitek. K běhu, který pro mě má největší smysl. Neběhat na výkony, časy a vzdálenosti. Od ničeho neutíkat, za ničím se nehonit. Poslouchat jen své kroky a dech. A klidně se u toho zastavit, něco si prohlédnout, vyfotit nebo se s někým pobavit… Dnes už konečně zase běhám jen tak. Za motýlem. A proč běháte vy?
Pokud k běhání teprve hledáte cestu, tady je pár tipů, které vám ji mohou udělat pohodlnější:
Co si obléknout:
Nenosím typické sportovní oblečení. Coby designér mám problém jak s jeho materiálem, tak i barevností. Nedám ale dopustit na spodní prádlo Panache Sport a trika z merino vlny. Není třeba je po každém běhu prát, což se hodí zejména, když jsem mimo domov.
Co si pořídit:
Pominu-li obuv, mou nejlepší investicí do běhu byly chytré hodinky. Všechno ví, všechno změří, všechno si pamatují a na rozdíl od běhu s mobilem mi nezavazí. Druhé místo si vysloužila běžecká vestička. Nosím ji při dlouhých bězích, kdy už je lepší u sebe mít jak mobil, tak i něco málo dalšího. Nebojte se, na zádech vůbec neskáče.
Co si přečíst:
O titulu Zrozeni k běhu od Christophera McDougalla jste určitě slyšeli. Některé informace z ní jsou dnes už neaktuální, ale za přečtení stejně stojí. Druhým tipem je kniha Jez a běhej od Scotta Jureka. Pokud budete číst obě, pak v tomto pořadí.
Co si pustit:
Mezi filmy, které mají potenciál zvednout vás ze židle, patří americký snímek McFarland z roku 2015. Kevin Costner v roli učitele – to se mnou rezonovalo hned dvakrát. No a pak samozřejmě Zátopek (2021). Po tom filmu jsem měla chuť běžet už z kina.
Co si poslechnout:
Naughty boy ft. Beyonce – Runnin´(Lose it all). Woodkid – Run Boy Run. Anebo podcast Běžecké večerníčky.