„Nevybíráme si svá témata. Ona si vybírají nás.“
spisovatel Gustave Flaubert
Jako designérka jsem si vybrala takovou životní cestu, na které mám řešit zda se růžová hodí k oranžové, jak na šatech vymodelovat pas nebo jak být součástí slowfashion. Někdy nás ale život vezme oklikou a ukáže nám i jiné světy než ty, ke kterým sami zamíříme…
Poprvé se mi to stalo, když jsem se úplně neplánovaně stala učitelkou. Chtěla jsem si „jen“ vydělat na diplomku. Ale to, co mělo být brigádou na pět měsíců, se mi stalo povoláním na dalších patnáct let.
Podruhé se mi to stalo, když náš výchovný poradce postoupil na kariérním žebříčku. Nominoval mě jako svoji náhradu a já se tak ze dne na den ocitla v další z rolí, kterou jsem si pro sebe vůbec neplánovala… Za deset let strávených v roli výchovné a kariérní poradkyně jsem pak viděla stovky různých situací, stovky žáků s bezpočtem potřeb všeho druhu a v prvních měsících jsem tím byla doslova zahlcená…
„…nemám toho učitele rád. Spolužačka je na mě zlá. Mně ten předmět prostě nejde! Na základce jsem měl dvojky – jak to, že teď propadám? Jsem dyslektik. Trpím úzkostí. Vyhodili mě z domu. Nemám peníze na školní výlet. Popral jsem se ve výtahu. Jsem pořád nemocný. Chci jít na jiný obor. Chci skončit se školou. Jak mám studovat a u toho závodně sportovat? Jak se mám učit k maturitě? Jak si mám vybrat vysokou školu? Jak…jak…jak…“
Bylo toho tolik! A každé dítě mělo jiné okolnosti, jiné zázemí, jiný potenciál. Něco šlo vyřešit jedinou schůzkou a něco se vleklo týdny. Někomu se pomoci dalo a někomu ne…
Po čase jsem ale zjistila dvě věci. Fakt, že se to v různých obměnách opakuje a že všechny ty stovky situací jsou vlastně z pouhých šesti oblastí. A také fakt, že k úspěchu žákům stačí docela málo. Pomoci jim se zorientovat. Pomoci jim k jinému úhlu pohledu. Pomoci jim seřadit si priority nebo rozporcovat velký úkol na menší celky. Prostě je navést. Udělat s nimi první krok. Uklidnit je, pochválit, podpořit. Protože jak se odrazí, tak pak už to zvládnou sami.
Jenom jim to „málo“ někdo musí říct. A tak jsem jim to sepsala. A potřetí v životě se ocitla v roli, kterou jsem si pro sebe neplánovala. Napsala jsem knihu o tom, jak uspět na střední škole a zvládnout maturitu. Jmenuje se Návod na přežití středoškoláka – jak úspěšně dojít až k maturitě a jde o jednoduchý a srozumitelný návod pro ty, kteří při studiu:
- chtějí šetřit čas
- chtějí šetřit energii
- chtějí studovat jednodušeji
- nejsou organizační typy
- neví, kde začít
- pracují, ale nevidí výsledky
- nemají rádi metodu pokus-omyl
- potřebují se o něco opřít
- chtějí líp skloubit školu a volný čas…
Inspirací pro psaní mi byly skutečné situace a konkrétní potřeby žáků, které jsem viděla a řešila. A jsem přesvědčená, že je zažívá mnoho dalších středoškoláků, kteří si z nějakého důvodu o pomoc říct nepřijdou. Kniha je určená i těm, kteří se k informacím potřebují vracet a také těm, kteří jsou trochu roztěkaní a potřebují se líp zorganizovat. Pokud se v něčem z toho vidíš, věřím, že ti Návod může pomoci a cesta k němu vede tudy.
P.S. Odvážné? Možná. Ale téma přišlo a drželo se tak neodbytně, že zkrátka muselo dostat prostor. Možná pro to, abych i já zase získala prostor. Na další témata a na další role, které mi do života přijdou. Třeba už se konečně dostanu k té růžové a oranžové… 🙂