„Já nemám co na sebe!“ Tuto větu už slyšel anebo řekl snad každý. Ale ve chvíli, kdy něco takového zvoláme, zpravidla nestojíme u prázdné skříně, kde by se houpalo osiřelé oděvní ramínko. Mnohdy právě naopak – zíráme do skříní nacpaných k prasknutí a přesto tvrdíme, že tam nic není. Tak jak to tedy je? A co opravdu říkám tvrzením, že nemám co na sebe?
Tato věta s sebou ve skutečnosti může nést mnoho meziřádkových informací a skrytých poselství. Zejména, mám-li dlouhodobý dojem, že si nemám co obléknout, možná to bude chtít sofistikovanější a koncepčnější přístup, než jen zběsilý útok na obchodní centra. Tak se pojďme podívat na to, co může být příčinou takového stavu a návodná je zde zejména délka jeho trvání:
Jednorázová událost
Může nastat situace, že si nemáme co obléknout prostě proto, že jdeme na akci, jakých se obvykle neúčastníme. Náš šatník je v pořádku a jsme s ním spokojení, jen pro nás není běžné například pozvání na oběd s královnou. Může jít o plesy, promoce, inaugurace, divadelní představení, opery, svatební obřady anebo pracovní pohovor.
U takových akcí většinou potřebujeme být oblečeni lépe, než normálně, ale nejsme si jisti dress codem. Nevíme, jestli něco není „už moc“, nebo jestli to naopak není „málo“. Uvažujeme, jestli se máme na pracovní pohovor obléci podle pozice, o kterou se ucházíme nebo podle oděvu člověka, který o výsledku rozhoduje. Zkrátka – celá ta situace je pro nás nová a my pak frustrovaně naříkáme, že nemáme co na sebe. Což je v tomto případě pravda, protože nemáme co na sebe pro tu jednu konkrétní příležitost.
Celé se to samozřejmě může odehrát i v obrácené variantě – jako městský člověk mohu vlastnit spoustu elegantního oblečení, ale mohu být v koncích, když mám vyrazit na nějaký trek, protože doma nemám jediné funkční triko…
Takovou výzvu lze většinou porazit s pomocí zorientovaných kamarádek, knih o etiketě a lovením ve vodách google informací. Určitě se najde někdo povolaný, kdo nám řekne, že k obleku nepatří bílé ponožky, že černý oblek se nenosí před osmnáctou hodinou a naopak světlé obleky se nehodí na akci po osmnácté. Některá z kamarádek určitě bude vědět, kdy nejsou vhodné minisukně, holá ramena, otevřená obuv a kolik šperků už je příliš.
V těchto situacích ani nemusí být nutné pouštět žilou peněžence. Je to jednorázová potíž a mnohdy je možné ji také jednorázově vyřešit. Není nutné hned nakoupit oděv, který už pak nevyužiju a bude ležet ve skříni. Šaty na mimořádné příležitosti se často dají půjčit nebo pronajmout. A větší investice do nového oblečení se vyplácí až ve chvíli, kdy s jistotou vím, že to nebude jednorázová potřeba… Navíc je to eko a udržitelné.
Období změn
Situace číslo dva může nastat, když se nám v životě něco zásadního změní. Takové změny mohou být jak vnější, tak vnitřní a jak pozitivní, tak i záporné. Může jít o povýšení v práci, sňatek, narození dítěte, změnu sociální skupiny, stěhování, rozvod či jinou ztrátu, nemoc, změnu váhy, ale také osobnostní proměny, duševní zrání a změny životního tempa či stylu.
V případě takových situací se může stát, že stávající šatník je úplně v pořádku, pokud jde o barvy, tvary a kombinovatelnost, ale je najednou něčím neaktuální. Nevyhovuje nové situaci, nedrží s námi krok, příliš připomíná minulost, změny se do něj vepsaly a už zkrátka není nálada nosit jej dál. Je to o pocitu. O emoci. O kontextu.
Příkladem může být nástup na vysokou školu – šaty, které byly skvělé na střední se nyní mohou zdát něčím nepatřičné a přitom nemuselo dojít k žádným tělesným změnám. Čerstvá maminka zase na chvíli opustí košile ve prospěch triček, které nejsou tak náročné na péči. A když se přestěhuji z paneláku na venkov, možná budu dávat přednost pružnému oblečení, ve kterém mám víc pohodlí pro práci na zahradě…
Toto se čas od času děje a bude dít a je dobré na to reagovat. Je zbytečné lpět na minulosti a je nesmyslné kupit v šatníku věci, které už se přežily. V takovém případě se oděv dá prodat přes aplikace, darovat kamarádkám, věnovat charitě, zkrátka obměnit a doplnit to, co lépe vyhovuje aktuálním potřebám. Za zmínku stojí, že takovým změnám se čelí lépe, když toho člověk nemá v šatníku nashromážděno moc. Čím větší množství šatů máme, tím hůře se v nich dělají pořádky a tím hůře se opouští…
Je zde ale jedno riziko a tím je jednání v afektu, které by zpětně mohlo mrzet. Než se něčeho definitivně zbavím, je dobré uvážit, jestli daná změna není jen přechodná. Vrátím se po mateřské do zaměstnání a budu zase žehlit košile? Cítím se v domě se zahradou tak skvěle, že do paneláku už se nevrátím? Mimořádně opatrná bych pak byla zejména, pokud jde o investiční kousky s vyšší pořizovací cenou nebo o oděvy ze skvělých materiálů, jako jsou hedvábné šaty a mohérové svetry!
Úplně samostatnou kapitolou dramatických životních změn jsou pak šaty zvané revenge dress…
Dlouhodobá nespokojenost
Situace číslo tři nastává, pokud jde o dlouhodobý jev. Když s pocitem, že nemám co na sebe, bojuji trvale, může to být dáno tím, že zkrátka nevím, kdo jsem. Možná nemám vyprofilovanou svou osobnost, nemám ujasněný svůj životní styl, neznám své potřeby, barvy, tvary ani velikost. Nakupuji živelně a rozmarně, čistě podle trendů, pocitů a toho, co se mi líbí a doma mi pak roste nesourodý zmatek.
Takže šaty by byly, ale nevytvoří žádný smysluplný celek, natož osobitý oděvní styl.
Toto už většinou nevyřeší telefon kamarádce nebo nákup na Vinted. Tady je třeba systematičtější analýza toho, kým jsem. Ne, neposílám vás hned k psychoterapeutovi, ale zkuste si položit aspoň pár otázek. Jste introvert nebo extrovert? Jste zmrzlá nebo otužilá? Jezdíte autem nebo chodíte pěšky? Je pro vás důležitější estetika nebo pohodlí?
Zkuste definovat sebe sama několika přídavnými jmény – jste ukázněná, střídmá, praktická? Nebo trochu rozevlátá a ztracená romantička? Sportovkyně, šéfka, diblík nebo dračice? Pokud jste zdrženlivý introvert, který není rád středem pozornosti, pak nabírané šaty s obřími rudými květy asi nebudou to pravé. A pokud jste celý den na nohách a z práce se kymácíte s těžkým nákupem, opravdu potřebujete další jehlové podpatky? Zkuste se ukáznit a nechat takovéto kousky na pultech.
Dokonce i v případě, že vám nějaký lifestylový magazín nabízí seznam věcí, které „každý musí v šatníku mít“, přemýšlejte, jestli jsou pro vás. Tady v těch „must have“ seznamech například bývá uvedená bílá košile. Nechápejte to špatně, já sama ji nosím, mám ji ráda a je to jeden z mých oblíbených oděvních kousků. Ale já jsem lektorka. Kolik bílých košil bych potřebovala jako pokrývač, který volný čas tráví na rybách a nenávidí žehlení? Je potřeba o takových doporučeních přemýšlet v kontextu svého vlastního životního stylu…
Pokud nepomáhá ani taková analýza sebe sama, existují široké služby návrhářek, vizážistek, stylistek, terapeutek šatníků a barevných typoložek, od kterých můžete dostat odbornou pomoc a návodné nasměrování. Například na vaše barvy se můžeme podívat spolu a to nejdůležitější se dozvíte během pouhých dvou hodin. 😉
Životní postoj
Pak může nastat ještě čtvrtá situace a nespokojenost s šatníkem je v tomto případě doslova životním stylem. Jedná se o shopaholiky, freneticky nakupující šaty, co je přestávají bavit ještě dříve, než je vynosí a tak je posílají dál anebo hromadí, aby závisle konzumovali další a další trendy. Ale to je diagnóza, která se týká jen zanedbatelného zlomku populace…
A co vy? Máte s některou z výše zmíněných situací vlastní zkušenost? Jak jste se k ní postavili? Napište mi 🙂