„Zastav! To je Palladio! Prosímtě, zastav!“ Hulákám na svého muže, jakoby u krajnice stál renesanční architekt osobně. Než se vypořádá s parkováním, hledám na netu, u čeho to vlastně stojíme a jestli jsem ho nedonutila zastavit zbytečně… Itálie je plná krásných vil, mohla jsem se splést… Tato je navíc je zašlá, opuštěná a neudržovaná… Ale ty proporce! Tohle prostě musel stavět někdo mimořádný.
Ne, nespletla jsem se. Neopečovaná a vegetaci vydaná napospas – stejně je elegantní a krásná. JE to jedna z Palladiových vil. Její salla terena směřuje k příjezdové cestě a stojí si tam tak noblesní a výjimečná, že mi to nedá a plížím se k ní blíž. Rozhlížím se, jestli někde není značení soukromého pozemku. Cesta k vile je ale úplně volná a kovovou bránu mezi cihlovými sloupy už dlouho nikdo nepoužil. Starobyle vyhlížející schránka je zničená. Zdá se, že tam před nějakou dobou byl dokonce zvonek, ale je také nefunkční a všechno očividně chátrá.
O několik metrů dál teče strouha. Vede přes ni malý mostek a je tam další dvojice sloupů a další nepoužívaná brána. Pohled na vilu zblízka je k pláči a úchvatný zároveň. Schodiště prorůstá travou, všude je holubí trus, ve fasádě domu jsou dvě obrovské kovové skoby, které mají udržet pukliny a dřevěné překlady jsou prohnilé a mírně se prohýbají. Omítka plošně opadává a sochy se smutně naklání. Vila přesto neztrácí nic ze svého kouzla a krásy a i po stovkách let tak odkazuje na geniální talent architekta, který dokázal zhmotnit vznešenost…
Kdo byl Andrea Palladio
Jako typická renesanční osobnost i Palladio byl mužem mnoha rolí. Byl to vyučený kameník a manýristický architekt s vysokou pracovní morálkou. Ale také fanoušek antiky, znalec Vitruvia, historik, badatel a spisovatel. Jako autor knih po sobě zanechal Čtyři knihy o architektuře, z nichž se na vysokých školách dodnes čerpá a sepsal několik pojednání o antickém stavitelství. S odstupem času můžeme říct, že je předchůdcem klasicismu a pilířem západoevropské architektury. Ikona, inspirátor, vzor. Pojďme se podívat, kterými stavbami nás učí o kráse…
Benátské venkovské vily
Mezi aristokraty v renesanci bylo otázkou prestiže vlastnit venkovskou vilu. Šlo o pohodlná sídla, která se běžně stavěla už v antice, ale během středověku upadla v zapomnění. Renesance, která k antice vzhlížela, je vrátila do módy a Palladio si tak spolu s nimi doslova vybudoval i karieru. Po celém Benátsku pro bohatou klientelu realizoval několik desítek vil, které bývají doplněny o políčka, vinice, sady, zeleninové záhony, bylinkové zahrady, vodní prvky a odpočinkové zóny.
Vévodí jim vila Capra, známá také jako Rotonda, která mě neskutečně baví. Je to taková renesanční vila Tugendhat. 🙂 Stejně unešená jsem ale i z vily Emo, Foscari, Valmarany nebo Badoer a kdyby vás to zajímalo, tak ta, co jsme ji objevili cestou, se jmenuje Chiericati. Kromě vil, které Palladio realizoval kompletně, existuje ještě mnoho těch, na kterých se podílel částečně nebo těch, které dokončovali jeho žáci. Benátsko je tak intenzivně protkané jeho nezaměnitelným rukopisem.
Paláce ve Vicenze
Palladio uměl víc, než jenom vily. Bohaté rodiny si od něj krom venkovských sídel nechávaly stavět i paláce ve městě, nejčastěji ve Vicenze, která se tak stala Palladiovým osudovým městem. Tyto palazzo se často označují příjmením rodiny, úplně stejně, jako jejich venkovské vily. Takže můžete narazit hned na dvě stavby téhož jména a téhož architekta (například vila Chiericati a palác Chiericati), ale každá bude stát na jiném místě. Tyto paláce jsou pro svou krásu dodnes využívány k reprezentativním účelům. Například Palazzo Chiericati dnes slouží jako městské muzeum.
Bazilika, co není bazilika
Ve Vicenze stojí také nejčastěji citovaná Palladiova stavba zvaná bazilika, což je trochu matoucí. O baziliku se zde totiž vůbec nejedná. Baziliky jsou sakrálními stavbami, zatímco tato budova byla rozpadlou gotickou radnicí a její název tak odkazuje ještě hlouběji do minulosti, a to až k římským bazilikám, které sloužily jako soudy a tržnice.
Tato přestavba byla architektonickou výzvou. Gotika ve svém tvarosloví nijak nečerpala z antiky a Palladio tak měl – jako renesanční stavitel, který z antiky čerpá – přetvořit gotickou stavbu, která antiku z podstaty svého slohu odmítá. Zamotané, že? Právě pro tuto situaci vzniklo ono pověstné palladiovské okno, které umožnilo vytvořit v arkádě specifický rytmus a citlivě tak respektovat gotiku pod ním. Tato dostavba má také krásnou kýlovou střechu a stala se inspirací pro pražský letohrádek královny Anny.
Sakrální stavby v Benátkách
Palladiův úchvatný rukopis se dá studovat také na dvou sakrálních stavbách v benátské laguně. První z nich se jmenuje San Giorgio Maggiore, má zářivě bílé mramorové průčelí, leží na stejnojmenném ostrůvku a je hlavní stavbou benediktinského kláštera. Při jeho návštěvě si můžete zaplatit vstup na věž a prohlédnout si Benátky z výšky. Deset let po jeho realizaci se o kousek vedle Palladio pustil do výstavby chrámu Il Redentore. Tvarově hodně podobného, jen ještě vizuálně čistšího a o něco drobnějšího dómu.
Divadelní podívaná
Palladio je tvůrce, který dokáže posadit na zadek i takovou banalitou, jako je most. Řeku Brenta překročil dřevěným mostem Ponte Vecchio. Ten tvarově navazuje na původní starověký most a kdykoliv, když je během doby zničen, obnovuje se zase přesně podle jeho plánů. A když už je řeč o ohromeném divákovi, tak za zmínku stojí také jeho Teatro Olimpico. V tomto projektu se drží nepřekonaného konceptu antických divadel se třemi částmi – hledištěm, orchestrou a scénou, kterou ale obohatil o dechberoucí iluzivní ulice.
Na Palladia do Palladia
Pokud vás Palladio fascinuje stejně jako mě, nemusíte zůstat jen u fotek na googlu. Ve Vicenze totiž najdete Palladio museum. Muzeum plné plánů, výkresů, kreseb, informací a modelů jeho staveb. A víte co je nejlepší? Museum se nachází v Palazzo Barbaran da Porto. V paláci, který sám Palladio kdysi postavil. Může být něco lepšího, než jít na Palladia do Palladia? 🙂 A asi vás nepřekvapí, že na seznamu UNESCO je téměř padesát jeho realizací a všechny najdete právě v Benátsku.
Palladiův odkaz
Ačkoliv je Palladio manýristickým architektem, patří do tohoto období pouze časově. Vlastně se dá říci, že jde právě opačným směrem než rozdováděné a přebujelé manýristické tvarosloví. Vyjadřoval se klidem, střídmostí a symetrií a používal přehlednou, učesanou krásou bez momentů překvapení. Vyprofiloval si tak čistý a vytříbený rukopis, že se lidem jeho architektura někdy jeví až strohá a neosobní. Bývá díky tomu označován za předchůdce minimalismu.
Navazuje na něj klasicizující barokní architektura, čerpá z něj samotný klasicismus a jeho odkaz tak můžeme vysledovat v celé západní kultuře – u staveb jako je zámek Kačina v Čechách nebo třeba Bílý dům v USA. Této tendenci se říká palladianismus a setkat se můžete také s pojmem palladiovský motiv, což je trojdílný formát okna, odborně označovaný jako serliána. Palladio už tak není jenom jméno, ale značka.
„Proč je to tak zničené?“ Ptá se mě můj muž, když naše urbex dobrodružství v opuštěné vile Chiericati končí. „Proč se o to nikdo nestará?“ Nevím. Nemám ani ponětí o italských zákonech, pokud jde o památkovou péči. Nemám tušení, kdo je majitel a nejsem si jistá, zda zkáza vily už není nezvratná. Škoda. Za takový dům „šla bych světa kraj…“