Nízké slunce, dlouhé stíny, bodláky a sklizená pole. Vždycky, když to kolem sebe zaznamenám, tak značně znervózním, protože si uvědomím, kolikátého už je… Co myslíte, těší se učitelé na nový školní rok? Měli by se těšit? Záleží na tom vůbec? A pokud ano, dá se to nějak zařídit?
Summer blues
Je to každý rok podobné – v červenci bývám semletá a školu házím za hlavu. Po několik dalších týdnů se mi zcela záměrně a celkem úspěšně daří ignorovat kalendář. Zhruba v polovině letních prázdnin se však ten pocit objeví poprvé. Vím, že je na něj brzo, tak jej zaženu, ale taky vím, že se zas vrátí. A bude se pak vracet znovu a znovu a zkracovat při tom intervaly až do chvíle, než jej budu muset vzít na vědomí. Pocit, kterému se říká „summer blues“.
Takový smutek z konce léta, to je hotová učebnice melancholie a může mít mnoho podob. Je to smutek, že dovolená je pryč. Rozčarování z toho, že se třeba nepovedla. Hrůza z toho, jak daleko je nějaká další. Stesk, že končí léto. Depka, že se zhorší počasí. Nepohodlí z ranního chladu. Dojem, že jsem si nic neužila. Zoufalá snaha si honem užít ještě něco. Nechuť vrátit se do práce. Odpor k povinnostem. Konec volnosti a svobody…
Učitelské summer blues
Pedagog to může mít obohaceno ještě o další rozměr. O úzkost ze všech nových jmen, která ho od září čekají. O strach z nové třídy nebo z nového kolektivu. Z předmětu, který třeba vůbec učit nechtěl. Z rozvrhu, který mu nevyhovuje. Z toho, jak zvládne napjaté situace, organizační změny nebo práci třídního… Ve škole je mnoho toho, z čeho může jít strach a nemusí to znamenat, že svou práci nezvládá anebo ji nemá rád.
Ve mně úzkost mnohdy vyvolá právě vědomí, že další školní rok se nezadržitelně blíží, ačkoliv subjektivně se necítím odpočinutá, natož připravená. „Ne, ještě ne!“ Říkám si v duchu a nechápu, jak to dělají lidé, co mají podstatně kratší dovolenou než já. Takovou paniku umí slušně prohloubit, když mi koncem srpna začnou z práce chodit emaily a notifikace. Ty už totiž nelze ignorovat a předstírat, že nejsou. Na ty už je třeba reagovat a tím se definitivně zhmotní fakt, že práce volá… Myšlenky na ni tak přichází, ale dojem, že bych se těšila, ten teda ne…
Co pomáhá
Nic. Totiž, nic instantního. Není na to pilulka ani vypínač. To, abych se do práce těšila, nejde koupit, ani objednat. Samozřejmě, je užitečné věnovat se koníčkům, hýbat se a cestovat, ale jakékoliv snahy to vědomě urychlit bývají spíš kontraproduktivní. Za tu dobu, co učím, se mi nejvíc osvědčilo prostě to nechat být. Pokud předchozí školní rok nebyl nějak mimořádně těžký a neudálo se něco, co by se propsalo do toho nového, tak to přijde samo.
Jen tak, z ničeho nic a úplně nenápadně se ono „těšení“ dostaví. Někdy je to týden před prací, někdy den před prací, někdy si těšení dává na čas a přijde až úplně na poslední chvíli. Ale přijde! A já se najednou přistihnu, jak nakupuju v papírnictví, chystám si drobnosti a sepisuju připomínky.
Radosti
Emoce spojené se začátkem školního roku umí být stejně protichůdné, jako ty na jeho konci. A tak je taky mnoho věcí, na které se fakt těším. Já vím, že je to schizofrenní, ale absurdně se těším právě na ty věci, kterých se bojím… Například miluju teplo a bývám otrávená, když se ochladí. Když však ustanou vedra, lépe se soustředím a lépe se mi pracuje. Nebo mám moc ráda svou prázdninovou svobodu, ale zároveň jsem mnohem efektivnější, když se opírám o nějaký režim. Taky zbožňuju nadepisování nových archů nebo vyplňování katalogů a dodnes truchlím po papírových třídních knihách. 🙂
Nepřepálit začátek
Výborným opatřením pro pohodovější start je pro učitele tzv. přípravný týden. Těch pár dní, kdy ve škole ještě nejsou žáci, je ideální zahřívačka, během které se dá socializovat po dvouměsíční anarchii, setřást ambivalentní rozpoložení a najít pracovní morálku.
Nebudu vám lhát, první den ve škole prakticky nic neudělám. Po několika letech marného snažení jsem pochopila, že jediné, co na „to do list“ pro první den patří, jsou položky jako: pokecat s kolegy, dát si kafe nebo utřít stůl z prachu. Funguje mi to bezvadně. Mám splněno hned několik úkolů, žádný mě nebolel a neodcházím s pocitem, že nestíhám už od první chvíle… 🙂
Záleží na tom?
No jasně! A jak! Možná, vám to nepřijde podstatné, ale to, zda se učitel těší, je zásadní věc. Je to neoficiálním indikátorem toho, zda si dostatečně duševně odpočinul. Když se učitel těší, má mnohem lepší šance nový školní rok unést. Odvíjí se od toho, kdy se během roku dostaví únava a jakou měrou. Odvíjí se od toho, jak odolný bude na různé nepředvídané situace a jak hladce anebo naopak ztěžka se mu nový rok bude vyvíjet.
Pokud se v tom minulém něco nepříjemného přihodilo nebo prázdniny nebyly dostatečně osvěžující, může se nový školní rok stát noční můrou a celý jeho průběh je pak tanec na hraně vyhoření. A to nechceš. Jako učitel, jako rodič, jako žák ani jako člověk. Což je důvod, proč se o prázdninách snažím zbavit učitelské role, nepracuju na výukových materiálech, nedoučuju, nejezdím na tábory jako vedoucí a ani neberu brigády, kde bych hlídala děti.
Co mi poradila AI
Ze zvědavosti jsem se na otázku, jak se připravit na nový školní rok a vypořádat se se „summer blues“ šla zeptat umělé inteligence. Kromě několika praktických podnětů mi doporučila plánovat aktivity, na které se během podzimu budu těšit. A tak jdu zjistit, kdy budou podzimní prázdniny… 🙂
P.S. Studentské summer blues
Nový školní rok umí být stejně děsivý a zastrašující taky pro žáky. Pokud se tě to týká, existují konkrétní kroky, jak se na něj připravit a dobře ho zvládnout. Pomůže ti v tom i můj ebook Návod na přežití středoškoláka, kde je najdeš naservírované hezky pohromadě!